27.08.2014 16:37

Polní cesta

Na jaře na sebe často upoutá v krajině pozornost řada velkých bílých či narůžovělých koulí – kvetoucích ovocných stromů, dnes již neznámých odrůd. Lemují zbytky prastarých polních cest, které se v krajině zachovaly. Zanikání polních cest započalo scelováním družstevních lánů v padesátých létech a stále pokračuje. V době úrody jsem do výletu s potomky vždycky zařadil polní cestu z Radlíka k Ráčku s bohatým výběrem žlutých, červených a modrých plodů - špendlíků. Polní cestu nahradil pruh kvalitního asfaltu lemovaný jílem a na koncích opatřený dopravními značkami „slepá ulice“. Chodily by na špendlíky děti z vilkového sídliště, které se zde zakládá? Třeba už mají v podvědomí, že co není ze supermarketu, může být jedovaté?

Zánik polních cest je bohužel také důsledkem, jinak sympatického, vzniku velkých oplocených pastvin. Na vyhlídku Máj, nad bývalými Svatojánskými Proudy, která je jednou z nejhezčích v kraji, se lze dostat v podstatě jen ilegálním překonáním elektrických ohradníků. Krásnou vyhlídkovou polní cestu od Boží Skály ke křížku nad Vráží loni na podzim Okrašlovací spolek olemoval stromořadím, aby podtrhl její stopu v krajině.
Méně používané polní cesty časem zarůstají. Pro jejich estetický účinek po některých z nich Okrašlovací spolek trasoval okruh Jílovské vyhlídky a další vycházkové trasy. Ty každoročně prostříháváme, (i několikrát), aby neztratily svou funkci. Mohla by to být i inspirace pro další spoluobčany, pro úředníka může být úžasná psychoterapie vyrazit na procházku se zahradnickými nůžkami a okamžitě vidět výsledek svého snažení!

Na závěr uvádím vyznání polní cestě od Martina Heideggera z roku 1953 v překladu A.Geusse:
Vskutku se rychle zmenšuje počet těch, kteří znají jednoduché jako své nabyté vlastnictví. Avšak ti nemnozí zbudou všude jako nepomíjející. Budou jednou s to dík jemné moci polní cesty přetrvat obří síly atomové energie, kterou si vyumělkovalo lidské počínání a učinilo ji poutem svých vlastních činů. Útěcha polní cesty vzbuzuje smysl, který miluje svobodné, a tak i žal přejde na vhodném místě v poslední jasnost. Brání nešvaru nádeníka, který podnikaje pro sebe, požaduje jen nicotné. Ve vzduchu polní cesty, měnícím se s roční dobou, dozrává vědoucí jasnost, jejíž tvář vypadá často těžkomyslně. Toto jasné vědění je ono nepotřebné, nikdo ho nezíská, kdo ho nemá. Ti, kdož ho mají, mají ho od polní cesty. Na její pěšině se potká zimní bouře a žňový den, střetne se živé vzrušení jara i lhostejná smrt podzimu, spatří se navzájem hra mládí i moudrost stáří. A přece je vše projasněné v jedinečném souzvuku – jeho ozvěnu s sebou nosí polní cesta sem a tam. Vědoucí jasnost je branou k věčnému.
O. Šmíd

—————

Zpět